Republika, federace, s pomlčkou? Na jaře 1990 zažilo Československo národnostní třenice kvůli názvu

Celá šlamastyka s názvem státu se rozvinula během pouhých dvou měsíců. Původní návrh prezidenta Václava Havla z konce ledna 1990 – prosté vypuštění prostředního slova „socialistická“ z názvu státu – se ukázal být neprůchodným.

Čtěte také

Konec hlasovací mašiny. Jak se poslanci po listopadu 1989 učili svému řemeslu

Jednak kvůli slovenským aspiracím začít měnit základy soužití obou národů Československa symbolicky i konkrétně.

A za druhé kvůli nutnosti dodržet všechny parlamentní postupy a procedury. Ty byly poměrně složité a šité na míru předchozímu totalitnímu systému, kdy všechny tři československé parlamenty v zásadě beze změn schvalovaly zákony přidělené shora a s hlubokou diskuzí nebo autonomním rozhodováním poslanců se nepočítalo.

Každý tomu bude říkat jinak

První pokus odhlasovat nový název státu se odehrál 29. března 1990, kdy Federální shromáždění schválilo vlastně dvojitý název státu, a to pro každou polovinu země trochu odlišný: Československá socialistická republika se tak přejmenovala na Československou federativní republiku, pro Slovensko ovšem platil název Česko-slovenská federatívna republika.

Čtěte také

„Pomlčková válka“ o názvu republiky opravdu stála na začátku rozpadu Československa, hodnotí historik Tůma

Byla to snaha o kompromis – každý tomu bude říkat jinak, ale budeme se tvářit, že to tak je v pořádku. Nebylo. Nový název státu vydržel „v provozu“ všehovšudy tří týdny.

Zatímco Česká národní rada nový název státu bez problémů schválila, slovenský parlament se postavil proti a doporučil název společného státu Federace Česko-Slovensko. To zase bylo nepřijatelné pro Čechy, takže se Václav Havel – mimochodem pobývající v tu dobu v nemocnici – pokusil navrhnout další variantu – Republika Česko-slovenská.

Čtěte také

Ve volbách 1990 chtělo do parlamentu přes stovku nových stran. To byla žeň, vzpomíná novinář Nováček

A už jsme v tom byli až po uši. Je to pomlčka, která rozděluje, jak to cítili Češi? Anebo spojovník, jak to zdůvodňovali Slováci, tedy ve stylu Rakousko-Uhersko? Kromě neblahých reminiscencí na druhou republiku z let 1938 a 1939, která se také psala s pomlčkou, byl problém i v tom, že na dnes běžný název státu Česko nebyl tehdy v Čechách a na Moravě a ve Slezsku v těch letech nikdo ještě zvědavý.

Sám prezident ještě o pár let později konstatoval, že když ten název slyší, lezou po něm slimáci.

Těch několik týdnů od konce března do konce dubna 1990 je v naší historii nazýváno termínem pomlčková válka.

Demonstrace jsou součást demokracie

Tehdejší český premiér Petr Pithart, který rozuměl slovenským motivacím jako málokdo z českých politiků, zároveň vyzýval k zachování klidu.

„Patří to k politickému životu. A není potřeba okamžitě vlézt na balkon a ty lidi za každou cenu uklidňovat a něco jim slibovat. Jestliže někteří lidé jsou slyšet, neznamená to ještě, že musí vždy představovat výrazný hlas veřejnosti,“ poznamenal na tiskové konferenci Petr Pithart.

Čtěte také

Mašek, Ježek, Stráský, Macek, Baudyš a Sokol. Příběhy pozapomenutých Politiků devadesátek

Bylo to 23. dubna 1990. téhož dne byla ve Federálním shromáždění odhlasována (nikoli bez chaosu a komplikací) finální verze: Česká a Slovenská federativní republika.

Zdánlivě spor skončil, ale bylo zřejmé, že demonstrace, které se v průběhu oněch dvou měsíců odehrávaly – převážně na Slovensku – jsou jakousi zálohou na problémy, které měly hlubší kořeny z minulosti a nešlo nad nimi mávnout rukou.

Mimochodem, Pithart také trochu vyčítal tehdejším národním médiím v obou částech státu, že si žijí vlastním životem a s výjimkou federálního rozhlasu a televize se zcela nedostatečně zajímají o dění v té druhé části.

Slováci a „Čechoslováci“

S novým názvem Československo už dožilo, ale nikomu k srdci nepřirostl. Kvůli jisté nepraktičnosti, délce a jazykové krkolomnosti se spíše používala zkratka ČSFR.

Čtěte také

První měsíc prvního svobodného roku 1990

Základní problém rozdílné identity se odstranit nepodařilo: většina Čechů v té době cítila zároveň Čechoslováky, kdežto pro Slováky bylo nejdůležitější dát najevo, že jsou sice součástí společné federace, ale zároveň jako už dávno samostatný a svébytný národ.

Oba přístupy byly vlastně pochopitelné, ale navzájem těžko slučitelné.

V následujících týdnech politické špičky začaly poměrně horečně pracovat na zlepšení vztahů obou částí federace. Petr Pithart svolal na zámek Lnáře historicky první společné zasedání české a slovenské vlády, kde se otevřeně mluvilo o společných zájmech, třenicích i problémech.

A Václav Havel, stejně jako federální premiér Marián Čalfa, vyrazili na půlroční výročí sametové revoluce na Slovensko, byť každý jinam – Čalfa do Košic a Havel na střední Slovensko. Přivítání bylo v obou případech mimořádně vřelé, zřejmě nefalšovaně. Snad to bylo i tím, že ve vzduchu už byly nejdůležitější volby za mnoho let – první svobodné od roku 1946.